Valencia

Stoletá voda, bramborová tortilla a maďarské aerolinky

Říkala jsem si, že bude zvláštní psát o cestě do Valencie, protože jsem kousek odtud strávila několik let života. Valencie pro mě byla takovým druhým Brnem a já jsem si myslela, že ji znám.

A pak jsem tam letěla s Erikou a byla vyvedena z omylu. Tak třeba, věděli jste, že leží Valencie v Rakousku? Tedy, podle polské posádky maďarských aerolinek rozhodně ano. Když jsem byla po přistání letadla přivítána v rakouské Valencii, nebyla jsem si jistá, jestli to místní separatisté nechali zajít až tak daleko a trumfli tolik komentované Basky, nebo je posádka jen přepracovaná. Nevím, která možnost by byla v daný moment rizikovější, a proto jsme si sbalily své saky paky a vypakovaly se z letadla. V tomto článku nás musím poprvé zcela neironicky a bez vedlejších úmyslů pochválit za výběr ubytování. Po výstupu z metra v samotném centru Valencie nám naše věčně zmatená přítelkyně Sofie z Google maps hlásila, že jsme v cíli. A výjimečně se nespletla. Ubytování bylo...asi bych použila slovo zvláštní. Nebylo totiž přímo špatné. Jen jsme se tam cítily tak...no zvláštně. S Erikou jsme se dohadovaly o původu majitelky bytu. Erika dala na jméno a zvolila si Ukrajinu. Já se snažila jít víc pod povrch a podle přízvuku a znalosti místních reálií tipovala Rumunsko. Dlužím Erice pivo.

To pivo si Erika nechtěla vybrat ve Španělsku. Prý to není opravdické pivo a že dá radši přednost dobrému vínu, protože to Španělé docela umí. Vydaly jsme se tedy do poloprázdných ulic. Jelikož dobrodružství ví, že ho máme rády, řádil ještě pět minut před naším příletem příšerný orkán, který ničil všechno kolem sebe a zaplavoval okolní dědiny stoletou vodou. Ale nás nerozhodil. My si zašly na slíbené víno do té nejmalebnější restaurace a k němu si objednaly všechny dobroty, o kterých jsme mluvily celou cestu (už v Brně). Bylo toho opravdu hodně a naše nadšení z dobrého jídla se posupně měnilo v sytost, kterou dokonce nahradilo zoufalství ve chvíli, kdy přinesli tu největší bramborovou tortillu. Řekla bych, že to byla rodinná porce, ale spíš to byla porce tak pro polovinu standartní české dědiny. Ale my jsme si poradily. Akorát bylo potřeba víc vína a to není nikdy na škodu.

Na další den jsme si naplánovaly posnídat na nějakém typicky španělském místě. Proto jsme zvolily absolutně nešpanělskou kavárnu. Ale kdo by odolal královské snídani za dvě eura padesát, v příjemném prostředí a s milou obsluhou? Erika tvrdila, že je kavárnice z Perú. Já hrát po včerejšku nechtěla.

Dovolenou ve Valencii jsme strávily přesně podle plánů. Navštívily jsme historické centrum s býčí arénou, budovou pošty a radnicí, zašly si na smoothie na tržnici, nafotily několik katedrál, nakoupily si během deště od pouličních prodejců pláštěnky, co vypadají jako odpadkové sáčky (myslím, že to původně ty sáčky byly, ale zase co byste chtěli za euro padesát od podlého marockého hocha, který prodává deštníky a když vyjde slunce, vytáhne odkudsi sluneční brýle). Nakoupily jsme všechno možné od naší oblíbené kosmetiky až po čokoládu a já jsem si každých pět minut vyčítala, že jsem se odtud odstěhovala.

Teď nastal čas opět vyzdvihnout Calatravu. Už jsem o něm mluvila v NYC, ovšem tam je jeho obchodní centrum jen kapičkou v moři valencijského centra umění a věd. Nechci psát o tom, že jsou tyto stavby úchvatné, monumentální a že celý komplex působí jako z jiné planety. Prostě se přesvědčte sami. 

Že by u nás dvou s Erikou šlo všechno jako po drátkách? Nenechte se vysmát. Ono to přišlo...

Během cesty na letiště nám Maďaři oznámili pomocí SMS, že bude mít náš let zpoždění. Na letišti se o tom nevědělo. A nevědělo se o tom ani půl hodiny po původním čase odletu. Pak z toho byla hodina a pak hodina a půl. My už jsme ale věděly, že poslední autobus z letiště do Brna nestíháme. Tonoucí se stébla chytá a my jsme se chytaly každého, kdo v našem okolí promluvil česky a zcela bezostyšně se ptaly, jak se budou z letiště dopravovat oni. Mínusy? Nijak, stejně jako my. Byli nahraní. Plusy? Nebudeme jediní nocležníci na letišti ve Vídni. A taky že jsme nebyly. Osobně si myslím, že Vídeň má to nejnepraktičtější letiště na celém světě. Křesílka jsou tak malá, že z nich po usnutí padáte a letištní podlaha je studená a tlačí do pánevních kostí. Po čtyřech hodinách mrznutí a převalování se jsme se s Erikou zvedly a šly na snídani. Ve čtyři ráno. Ale pořád lepší Mekáč ve čtyři ráno než pár upovídaných důchodců nejasného původu a řeči dva metry od vaší provizorní postele. Nakonec nás vysvobodil jeden žlutý autobus nejmenované společnosti (protože to jistě nikomu nedojde), který nás, abychom to neměly moc jednoduché, odvezl na nádraží a odtud se jelo vlakem do Brna.

Tedy, není krásnějšího pondělního rána, než přijet do Brna po hodině spánku, naložit příteli na záda batoh výměnou za čisté tričko a utíkat se zpožděním do práce. Myslím, že jsem ten den byla největším konzumentem kávy v naší kanceláři. Prakticky jsem ten den u kávovaru bydlela.

Ale Valencie za to určitě stála!

Autorský podpis? Moc jsem se nefotila...tak vám tu nechám aspoň svůj krásný stín...