Málaga

Římani, muslimové, Picasso a Antonio

Jsem přepracovaná a potřebuji dovolenou jako sůl! Potřebuji i tu sůl! Mořskou!

Přesně tak jsem ospravedlňovala koupi letenek do Málagy své kamarádce Milči, která jen soucitně přikyvovala. Co víc, tuto potřebu se mnou sdílela, zatímco já byla rozhodnutá letět na dovolenou sama. Tak šla Milča na věc diplomaticky. Přinesla láhev vína. A pak druhou a spolu s ní přede mě položila notebook a svou kreditku. Tak jsem měla parťačku na další výlet!

Riskly jsme cestu s Raynairem, který v té době hromadně rušil lety do Španělska a já vše školácky připravila do posledního detailu. Po několika hodinách jsme se bez komplikací ocitly na nádraží María Zambrano v Málaze, kde nám horký vlhký vzduch vlepil pořádnou facku do našich podzimně naladěných bílých tváří. Jako správná organizátorka akce jsem si vytiskla vysoce sofistikovanou mapku cesty z nádraží k apartmánu, který nám měl být pro následující dny domovem. Podle mapky od strýčka "Googla" měla cesta trvat pěšky čtyři minuty. My šly půl hodiny. Vážně nevím, jestli to bylo tím, že jsem tu mapu držela obráceně nebo že jsem na ní měla zadané špatné číslo popisné. Do hlubších dohadů a hledání viníka bych se raději nepouštěla. Zatímco Milča začínala propadat panice a vidině noclehu na nádraží, já využila své jazykové "bezbariéry" a rozhodla se poradit s domorodci, načež jsem začala propadat panice také. Ona je totiž španělština. A pak je španělština v Andalusii. Asi osmdesátiletá paní mi s vlídným dobráckým výrazem a vášní sobě vlastní vysvětlovala a vysvětlovala a ukazovala a mě po dvou minutách tohoto monologu napadla jen otázka, jestli na mě mluví španělsky. Asi to bylo znát i na mém výrazu, jelikož jí následně myšlenkové pochody přepnuly do režimu " Srozumitelná kastilština"a my se díky tomu ubytovaly.

Apartmán se nacházel z hlediska našich cílů v té nejstrategičtější oblasti. Přesto jsme bloudily. Pořád. Hlavně cestou k němu. Ať už jsme šly odkudkoliv, vždycky jsme došly na nádraží. Takže všechny cesty možná vedou do Říma, ovšem v Málaze, v Málaze vedou na nádraží! A to se hodilo, protože cestu z nádraží domů už jsme znaly i poslepu.

Po cestě, která se v závěru protáhla (ne, nehledejme toho viníka!) nám vyhládlo. Bylo tedy potřeba změnit priority a místo pláže jsme hledaly nějaké příjemné místo pro pozdní oběd. Po hodině a padesáti nachozených kilometrech (alespoň pocitově) jsme už nehledaly cool místo, ale prostě jen místo. Nakonec se zadařilo a musím říct, že restaurace splnila i všechny předchozí požadavky. Jen jsem měla obavy, kde budeme jíst po zbytek dovolené...

Obavy z nedostatku gastronomického blaha (slovo orgasmus mi přišlo přes čáru, takže ho psát nebudu) naštěstí opadly hned druhý den, kdy jsme se vydaly k věhlasné katedrále. Já se po svém mapovém faux-pas rozhodla jít raději jen za nosem a mapu nechat doma. Jak moc musí být člověk blond, aby nenašel katedrálu "jako kráva"? Tuto otázku ponechme viset ve vzduchu a zaměřme se na skutečnost, že jsme cestou narazily na takové množství barů, restaurací a kaváren, až nás přecházel zrak. Super, problém s jídlem zažehnán!

No dobře, katedrála se nekonala, ale návštěvy býčí arény ( kterou jsem ukecala zdarma), zříceniny arabské pevnosti Alcazaba a pozůstatků římského divadla byly dokonalou satisfakcí. 

Být dva dny v Málaze a nevykoupat se v moři by bylo trestuhodné. Turistickými průvodci tolik vychvalovaná pláž Malagueta byla jasným cílem. My, jakožto nenáročné holky, co cestují jen s příručním zavazadlem (low cost forever) jsme musely podstoupit koupi osušek, které se nám do minikufrů už prostě nevešly. Google tvrdí, že život je hledání. Ne, Málaga je hledání! Ale cesta na pláž je dlouhá a v takovém městě narazíme na osušky na každém kroku. Přece.

Ručníky jsme nenašly. Zato jsme došly ke katedrále. V ten moment jsme se rozhodly už prostě neplánovat. A na tu pláž jsme šly tak jako tak.

Ještě by se hodilo dodat, že přímo u Malaguety se nachází ten největší obchod s osuškami, jaký si jen dovedete představit. Ležet na pláži na bandě Mimoňů bylo sice lákavé, ovšem jako hrdá španělská duše jsem zvolila osušku v národních barvách a těšila se, co s kombinací žluté a červené v laciném podání udělá první praní.

V tomto článku ještě nepřišla žádná cenná rada. Tak tady je! Nechoďte se slunit na Malaguetu.  Nevím, kdo ty turistické průvodce podplatil, ale špinavější pláž jsem asi neviděla. Nás to ale neodradilo, takže zatímco já jsem krmila všudypřítomné a drzé zelené papoušky, kteří tu dokonale nahrazují holuby (jó, jiný kraj...), Milča se ze všech sil snažila dostat z vody v alespoň trochu důstojném stavu a statečně se prala s mořskými vlnami o svůj spodní díl plavek. Kromě jejích bikin si moře dělalo legraci i z jemného a snadno rozvířitelného písku, který se dostal člověku všude. Opravdu všude. Takže jsme vzaly sprchy na pláži útokem. Alespoň jsme zlepšily den místnímu staříkovi, který už byl na odchodu, ale po našem náletu se rozhodl přece jen chvíli zdržet, jelikož ty pantofle, potvory, se ne a ne nazout. Někdo má holt neposlušné tenisky, jiný bojuje s pantoflemi.

Se změnami podmínek se mění i interakce. Na pláži jsme si zasteskly, že "to dneska vůbec neopaluje", večer jsme děkovaly za Panthenol, jehož nanášení se neobešlo bez hlasitého "aaau". Pláž na příští dva dny nepřicházela v úvahu. To ale vůbec nevadilo. Vždyť už víme, kde je ta katedrála. A co víc? Jsme v rodném městě Pabla Picassa.

Kromě návštěvy jeho galerie a rodného domu jsme si užívaly nekonečnou procházku ještě nekonečnější spletí uliček. Malebných a pekelně rozpálených. A to byl říjen!

Jako správné zdravé ženy jsme si prohlédly místní sortiment zboží oděvního průmyslu a rozhodly se, že o tomto krámu "víme" a určitě se sem ještě zastavíme před odletem. Jen škoda, že jsme žádný z nich už podruhé nenašly.

Co jsme ale našly byla úžasná čistá pláž. Popravdě, ještě abychom ji minuly, když má několik kilometrů. V ten den jsem si děkovala za nápad jet na dovolenou v říjnu. Horko, teplé moře a pláž jen pro nás dvě. No dobře, bylo tam ještě dalších pět lidí, ale co.

Asi na to nevypadám ( soudě dle mých profilů na sociálních sítích), ale nerada se fotím před lidmi a už vůbec nezvládám focení ve stylu- jsem šíleně sexy na pláži, vrrr. A to z jednoho prostého důvodu. Připadám si jako debil. Ale když ta pláž byla vážně prázdná...tak pojďme do toho!

Rada? Nelze pořídit skvělé fotky na pobřeží, pokud vlny dosahují několika metrů. Vznikla tak série snímku ve formátu 4V neboli Vyvrženého Vorvaně Valchují Vlny.

...a zase ten písek a zase ty sprchy. Tentokrát už naštěstí bez publika.

Kromě pláže nás ale okouzlila i promenáda, která ji lemovala. Promenáda Antonia Banderase coby dalšího malažského rodáka. Antonio miluje Málagu a Málaga miluje Antonia. Já miluju Antonia i Málagu!

Takže zatímco my se kochaly kýčovitými západy slunce, pily silné červené víno, pojídaly kozí sýr a rybí speciality a užívaly si poslední chvíle v nádherné Málaze, v Barceloně tou dobou vrcholily krví prolité separatistické tendence. A my měly namířeno do samotného ohniska...

...ale o tom až v jiném článku!

Fotka místo podpisu na závěr? Dlouho jsem hledala tu nejhorší. Možná proto, že jich je nepřeberné množství. Takže přidávám jednu,kterou pořídila Milča, když se na chvíli vrátila do puberty objevením Snapchatu.