Martinique

Pozor na padající kokosy

"Hlásí se vám pilot letadla. Právě jsem mluvil s věží, ale nic podstatného ani zajímavého mi neřekli, tak raději letíme. Enjoy your flight!"  A tak jsme si s Erikou let užily. Snědly několik sáčků brambůrek, shlédly všechny díly Doby ledové a já se rozčilovala kvůli sklopené sedačce cestujícího přede mnou. 

Na letišti na nás čekal Erik, Eričin kamarád ze Švédska. Ano, vážení! Jela jsem na dovolenou s Erikou a Erikem. Zní to jako začátek nějakého vtipu? A co tento: Dvě blondýny a jeden blonďák spolu byli na ostrově...ale teď vážně. Vzít si s sebou do Karibiku chlapa byl strategický tah, a to hned z několika důvodů:

1, Logistika- Martinik je sopečného původu, takže jezdíte z kopce do kopce, ze zatáčky do zatáčky, a taky ze zácpy do zácpy. Auta nemají problém zastavit uprostřed kruhového objezdu jen proto, aby si řidič přečetl zprávu na mobilu, motorky kličkují mezi auty po zadním kole a někde mezi nimi přecházejí chodci.

2, Deratizace- Občas jsem si čistila zuby v přítomnosti ještěrky, za zády měla švába a mezi spodním prádlem ve skříni saranče. Marně přemýšlím, čeho z vyjmenovaného se víc štítím. Erik v tomto případě fungoval skvěle! Řekla bych, že přiběhl na zavolání, ale on reagoval spíš na hysterický jekot.

3, No boyfriends, please- Dvě blondýny v plavkách na ostrově plném černochů. Netřeba komentovat.

4, Fotograf- Přece nebudeme pořád selfíčkovat...

Zkrátka a dobře, nemít Erika, nepřežijeme do druhého dne. 

Erik na nás čekal s pronajatým autem, což se hodilo, protože jsme bydleli asi 40 km od letiště a v 11 večer žádná doprava nefungovala. Pardon, ona tam doprava nefungovala nikdy. Cestou jsme míjeli spoustu autobusových zastávek, ale jízdní řády na nich nebyly. Bydleli jsme v destinaci Le Lorrain na severu ostrova. Vybrali jsme si toto místo, protože jsme to prostě my. Pokud se podíváte na mapu Martiniku, každé město ( rozuměj 3 a více chýší) něco nabízí. Pláž, rybolov, potápění, zábava,... V Le Lorrain nebylo nic. Absolutně nic.

První den jsme se rozhodli pro odpočinek na pláži v rámci rekonvalescence.  Našli jsme na mapě nejbližší pláž a řekli si, že nebudeme lenoši a těch třicet minut pěšky dojdeme. Cesta byla nádherná, všude spousta zeleně, palmy, ze kterých tu a tam spadl za příšerného rachotu kokos a sestup z příšerně prudkého kopce. Místní nás opravdu překvapili. Jsou až nepřirozeně milí, už na dálku vás zdraví, usmívají se a snaží se navázat kontakt. Slunce pařilo a my jsme se po půl hodině dopotáceli s polovičním infarktem na pobřeží, kde žádná pláž nebyla. Místní nám sdělili, že na nejbližší pláž je lepší dojet autem, protože pěšky je to tak na půl dne. Tak jsme laskavě otočili a namířili zpět k domovu. Ještě, kdybychom si pamatovali cestu a Sofie, hlas z Google Maps, se neztratila u pátého banánovníku. Jeden z kopců jsem vyšla po čtyřech, abych zjistila, že jdeme špatně a mohla si ho zase sejít. Když jsme se dostali domů a k našemu autu, pořádně nám vyhládlo. 

Cestou na pláž jsme našli restauraci, která se tvářila sympaticky a ne moc draze. Číšnice byla velmi milá a uměla k našemu potěšení anglicky. A my jsme byli jediní hosté. Objednali jsme si grilované kuře coby místní specialitu, koktejl z místního rumu a čekali. A čekali. A čekali. Jestliže se ve Španělsku říká mañana, na Martiniku se musí říkat za týden, nebo tak něco. Servírka se nám každou půlhodinu přišla omluvit s miskou něčeho na účet podniku a my přemýšleli, jestli to kuře už zabili a škubou ho, nebo ho ještě nahání po ulici. Když jsme si po dvou hodinách a půl naplnili břicha směsí pečených banánů, čočky a rýže, dezert jsme si raději vzali na cestu.

Nakonec jsme se ale rozhodli nestresovat, nekoukat na hodinky (na těch mých mi nešel přenastavit středoevropský čas) a prostě jen relaxovat.

Martinik je ideální místo pro relax. Místo, kde neřešíte naprosto nic včetně vašeho vzhledu. První dva dny jsem se snažila líčit a česat do alespoň snesitelně reprezentovatelné podoby. Třetí den jsem jen rezignovaně přemýšlela, jestli to lepivé na mém těle je vlastní pot, mořská sůl, jemný písek, krém na opalování nebo kombinace všeho dohromady. Problémem není jen horko a vysoká vlhkost vzduchu, ale i vlny, které mi dokonale pročistily dýchací cesty při každém vstupu do moře a pro jistotu i při výstupu. Na podmínky prostředí jsme s Erikou adaptovaly i náš slovník. Nechodily jsme do moře. Místo toho jsme si chodily naplnit kalhotky pískem. Není nad přírodní minerální peeling, ovšem jsou partie, kde bych ho raději vynechala. Příroda nepříroda, já jsem se těšila na svou masku na vlasy, pleťovou emulzi a sprchu, do které když půju, budu prostě říkat, že jdu do sprchy a ne pro čerstvé štípance od komárů. Komáři jsou na Martiniku peklo. Jsou malí, zákeřní a nezabitelní. A vysmívají se repelentům. Poslední den našeho pobytu jsem si na levé noze napočítala 47 bodnutí (a to jsem si pořádně neviděla na hýždě). Jak jsem ale nakousla v úvodu, komáři nebyli zdaleka jediným problémem. Po kuchyňské lince nám běhaly ještěrky jako o závod. Myslím, že je zaujala překážková dráha přes toustovač a rychlovarnou konvici. A pak ti zmiňovaní švábi, sarančata, stonožky a mnoho jiného. Občas jsem si připadala jako na hmyzí farmě a snažila se volit nejmenší zlo. Tak pojďte, komáři, na levém stehně mám ještě kousek místa. 

Ještě jsem zapomněla na mravence, které nepřekvapivě přitahovalo jídlo. My jsme jim ale moc šancí nedali, a to vzhledem k vysokým cenám potravin (kromě všeho dalšího). Ceny jsou na Martiniku astronomické. Představte si supermarket na hlavní třídě v Paříži a k tomu přičtěte ostrovní přirážku. Nejobyčejnější pečivo vás vyjde okolo třech euro, mango asi na dvě padesát a nejlevnější cigarety jsou za 7 euro. Škoda, že jsme nepobyli déle, konečně bych se odnaučila kouřit.

Přestože během cestování volíme variantu low cost, s paštikami to vážně nepřeháníme. Jsme přece na dovolené, takže jsme si každý den zašli na oběd. Tady přicházela další bariéra. Doslova. Nebo spíš do slova. Jestliže obyvatelé Paříže anglicky mluvit nechtějí, obyvatelé Martiniku to pro změnu prostě neumí. No a já neumím ani ň francouzsky, takže jsem na hlavního speakera dovolené nominovala Eriku, která se k mému velkému obdivu naučila několik frází, jako třeba: "jsem pomeranč" nebo "zemřel mi otec". Kromě toho se ale naučila i něco užitečného. Třeba kuře. Tak jsme si objednali kuřecí. Škoda, že nám přinesli vepřové (pochopitelně po kreolsku), které vypadalo, jako by ho už před námi někdo snědl. A taky škoda, že jsme ho kvůli jazykové bariéře nemohli reklamovat. Na druhou stranu, aspoň jsme nejedli každý den kuře. 

V tomto článku jsem zatím nepřišla s žádnou radou. A to jich mám na srdci vícero. Takže...

V případě, že půjdete na pláž s jemným lávovým pískem, osprchujte se pak někde mimo dům. My s Erikou jsme to neudělaly a v naší koupelně tak mohly uspořádat mistrovství světa v beach volejbale.

Na velikosti záleží! Nemluvme jen o kokosech (jasně, nikdo nechce malé kokosy), ale hlavně o vlnách. Jsou vlnky. A pak jsou vlny! Ale o tom by už vám asi víc řekla Erika, její promočená kniha, nefungující mobil a zničený klobouk.

Pokud prahnete po bahenních lázních, nevolte "nature" formu a raději se svěřte odborníkům. Tedy,  Erika říkala...

Jestliže musíte využít místní MHD, ujistěte se, že není ten den stávka ( což je na francouzském území dost pravděpodobné). My to neudělaly. A tak se stopovalo...

Ráda bych napsala, že je to z Martiniku vše, ale není. Jen by měl tento článek rozsah Padesáti odstínů šedi. A psát o kýčovitě azurovém moři a bílých plážích je otrava.Proto se loučím. 

Fotkou. 

Jak jinak!