Oslo

Haló, bydlí tu někdo?

Kdyby to nebylo za Erikou, tak neletím! Ale co, nemůžu jezdit pořád jenom do Španělska. Lenko, nebuď buran!

A tak se milovnice slunce, pláže a jižanské nátury vydala zcela netradičně uprostřed srpna do Osla, aby vysvobodila svoji kamarádku ze severského syndromu, jak jsem to sama nazvala. Erika tu byla už nějaký ten pátek a začala se chovat divně. Potřebovala hodně osobního prostoru, působila homofobně a na můj vkus pila málo alkoholu. To jsem nemohla nechat jen tak! Sbalila jsem zimní vestu, dva svetry, v bezcelní zóně na letišti nakoupila nejvyšší povolené množství alkoholu a vydala se do drsného ledového kraje. Posádka společnosti Norwegian byla úžasná. Letuška mě posadila do prázdné řady a na miniobrazovkách dávali pětiminutový animák o dvou rybičkách ve skleněných koulích. Po přistání jsem pocítila ledový vítr, z tašky vytáhla vestu a věděla, že Norsko nebude mojí TOP zemí. Z letiště jsem se dostala do centra příšerně drahým vlakem/metrem spolu s bandou uhulákaných Španělů ( ano, tady jsem se cítila mezi svýma), kteří marně bojovali s klikou od dveří vlaku.

V centru už na mě čekala krásná modrooká blondýna, což nebyla žádná rarita, oproti takové Andalusii nebo Katalánsku. Blonďatí tam byli všichni. Tedy, všech pět lidí, kteří se nacházeli na hlavní třídě v době špičky. Erika bydlela přímo v centru a její byt byl prostě parádní! Prostorný, se zařízenou kuchyní a telkou. Tu zmiňuji záměrně, jelikož se v Norsku moc na dabing nehraje a skoro všechno běží v originále, takže jsem i já, norský analfabet z televize něco měla.

Prvního rána jsem si trochu přispala. V domnění, že může být tak pět ráno jsem s hrůzou koukala na mobil, který ukazoval deset dopoledne. Za okny šero, všude ticho. Žije tady vůbec někdo? Po snídani jsem sbalila svetr a vestu a vydala se na výzvědy po okolí. Neplánovala jsem. Ono to ani nebylo potřeba. Když jsem byla asi pět minut cesty od domu, začalo příšerně pršet. Naštěstí jsem objevila v blízkosti přístavu Starbucks, kde jsem se zahřála tím největším šálkem kafe, kterým disponovali. Dost mě překvapilo, jak místní lidé nereagovali na déšť. V jednu chvíli lilo fakt příšerně. Noři v oblecích a s nakousnutými jabky pod paží šli po ulici jako by se nechumelilo (nebo spíš nepršelo). Byla jsem v širém okolí jediná s deštníkem. Až jsem se styděla a chtěla zakřičet něco o tom, že prší, pokud si toho nikdo nevšiml. Ale bylo to jedno. Oni si Noři nevšímají ani vás. Nechápu, že ten národ ještě nevymřel. Jak se třeba seznamují? Tohle je pro mě jedna z největších záhad. Třeba jako obrazce na planině Nazca nebo tak. Naštěstí se ale počasí umoudřilo a bylo jen mokro a zima. Tak to už se dá. Musím ale uznat, že město jako takové je moc krásné. Působí čistě a urovnaně. Všude je zeleň a nebo voda.

Na další den mi Erika před odchodem do práce půjčila svoji studentskou kartičku. Ta mi zajišťovala snížené nebo žádné vstupné do místních muzeí. Nejprve jsem absolvovala muzeum vikingských lodí, kam jsem nejdřív nebyla schopna trefit. Naštěstí se mnou jela autobusem skupina uhulákaných Španělů (ne, nebyli to ti vlakoví z letiště), kteří evidentně věděli kam jet a kde vystoupit. Co vám mám povídat, ty lodě byly boží!

Co bylo ale ještě lepší, FRAM, muzeum polárních expedic. Bylo a je nejlepším muzeem, které jsem kdy navštívila! 

V muzeu si mě Erika vyzvedla a jela mě jako správná fanynka Jo Nesbo seznámit s parkem Frogner. Já jsem sice nečetla ani Sněhuláka, ani nic jiného od tohoto autora, ale park jsem si zamilovala na první pohled.

Poslední den se moje tělo začalo přirozeně bránit neobvyklým vnějším vlivům. Přestože se výrazně oteplilo a dokonce, dokonce se objevilo i sluníčko, já jsem pro změnu odpadla. U budovy divadla jsem nechtěla dělat Zagorku a koupila si zmrzlinu. Zmrzlina postaví přece na nohy každého! Ale ne. Návštěvu Holmenkollenu jsem už absolvovala s horečkou a nezabral ani silný vývar, čaj a panák něčeho ostřejšího. Natož nějaká zmrzka. Mimochodem, Erika je ta nejlepší pečovatelka na světě! Navrství na vás všechny své deky a peřiny, pustí nějaký fajn seriál a čaj nenechá vystydnout! A ten vývar byl výbornej! 

Jen cesta domů nestála za moc. Nepouštěli pohádku s rybičkama. Navíc se moje zaražená rýma  nechtěla kamarádit se změnami tlaku v letadle a rozmluvila jí to až ortorinolaringoložka o měsíc později.

Oslo pro mě bylo jedním slovem zkušenost! A rozhodně ne špatná.

Na rozloučenou přidávám jednu předhorečkovou kosmofotku!