New York

Džungle a všudypřítomná Broadway...

New York, Big Apple, Gran Manzana, no prostě Velké Jablko. Pro některé American dream, pro jiné betonová džungle. Pro mě od všeho trochu.

Výlet do New Yorku nezačal jinak než sezením doma u telky s notebokem na klíně a koukáním po letenkách ve stylu "kdyby náhodou". Náhody se nedějí náhodou a za pár chvil jsem měla svůj bankovní účet o něco chudší, zato emailovou schránku o dvě letenky bohatší. Ve spolucestujícím jsem měla jasno. Kdo jiný, než můj milovaný spolubydlící a amerikanofil Jiřík. Na otázku- "U.S.A.?" mi přišla odpověď- "Jooo! Kdy?"

Kdy, kde a jak si ovšem Jiřík nebyl schopen zapamatovat, a tak jen dostal instrukci, aby si v den D vzal alespoň dovolenou v práci,  palubní lístky, ESTA (něco jako vízum) dostal do ruky, a taky informaci, že doteď jsem se starala já, ovšem v New Yorku se role obrátí.

Po příjemné cestě se španělskými aerolinkami ( ten výběr filmů ve španělštině jsem jako správný hispanofil ocenila) jsme se dostavili k celní kontrole v podobě nepříjemného výslechu ze strany ještě nepřijemnějšího asiata v uniformě. Rada na začátek? Usmívejte se.

Když jsme u těch rad, mám tu další. Nebydlete v Harlemu! Ne, vážně to nedělejte, obzvlášť, pokud je vaše vzezření ryze árijského typu. Jiřík, coby tmavovlasý milovník Rihanny a Beyoncé nástrahy černošské čtvrti nepociťoval tak palčivě a užíval si nekonečných nabídek značkových tenisek v místních outletech až do té doby, než mě musel takřka bránit vlastním tělem. Místnímu pouličnímu prodejci muziky totiž evidentně vadilo, že okolo něj procházím a dověděla jsem se, že jsem bílá. No dobře, doslova řekl dirty white bi*ch, ale já se naučila vnímat jen to pozitivní. Jedno pozitivum se ale Harlemu nedá odpárat, a to velké množství fast foodů v blízkém okolí našeho hotelu.

Jó, fast foody jsou kapitola sama o sobě. Bohužel jsme se přesvědčili o tom, že všechny fámy o stravování v Americe jsou tak trochu pravdivé a burgery za dolar, kousky pizzy nebo teplej pes na rohu Šesté avenue je podstatně ekonomičtější než tři jablka z obchoďáku. A o restauracích ani nemluvím. Spropitné, které si obsluha automaticky připočítá k objednávce by nás brzy položilo na buben, takže jsme zvolili cestu nejmenšího odporu, snídali v Dunkin Donuts, obědvali v Mekáči, večeřeli v Popeyes a všechno to poctivě zapíjeli latéčkem ze Starbucksu a litrovkou Dr. Peppera za padesát centů ( za což mi po třech dnech můj zažívací trakt hezky poděkoval přímo uprostřed Times Square, ale o tom snad jindy. Nebo nikdy.).

Ale popořadě. První den nám přálo nejen počasí, ale i pořádný jet lag, díky kterému jsme si přivstali a rozhodli se jít prostě za nosem. Tedy, za nosem, ale na jih ( jelikož Bronx severně od nás by asi nebylo to pravé). Ano, plán zněl jasně. A proto jsme si po šesti blocích uvědomili, že jdeme na sever. To ten jet lag! Určitě!

Když jsme se konečně zorientovali, dorazili jsme do severní části Central Parku. Zelené džungle v srdci betonové džungle. Neměli jsme plán a chtěli jen nasát atmosféru a hlavně se nikam nehnát. A proto jsme během prvního dne prošli Central Park po jeho délce, navštívili věhlasný Hotel Plaza (kde mají ty pokoje s minilednicí, co se otevírá kreditní kartou), prošli si značnou část Páté avenue, došli ke kostelu Sv. Patrika, pokochali se výhledem z Rockefellerova centra, projeli se po eskalátorech v Trump Tower, odtud se nějakým záhadným způsobem dostali až k sídlu OSN, a pak jednoduše odpadli a hledali nejbližší stanici metra, které by nás dopravilo ideálně až do postele. Ovšem až tady začala ta pravá legrace...

Přiznávám, doteď jsem nepochopila, jak funguje metro v New Yorku. Ona je vůbec mapa metra v jakémkoliv evropském městě v porovnání s New Yorkem jako takový plánek pro děti do tří let, který si můžou vymalovat. Ale teď vážně. Jak je možné, že jsme nastoupili vždy do metra se stejným označením a ono nás pokaždé dovezlo jinam? Byla to tedy taková sázka do loterie, na základě které jsme upravili svoji taktiku. Tou bylo vyhlédnout si cílový bod, najít si adekvátní zastávku metra v jeho okolí, půl hodiny dumat nad správným spojením, nastoupit do metra a následně dojet někam úplně do háje a k tomu cíli jít dvacet bloků pěšky. Ale co, aspoň jsme zdárně pálili ty kalorie z Mekáče. 

Ono to bloudění nám nebylo cizí po celý zbytek pobytu. Vyjdete z metra a vlastně nemáte páru, jestli jdete na východ, jih, nebo, do háje, kam. Tady vznikla další taktika- jít k další křižovatce a zjistit, jestli se čísla ulic přičítají či naopak. Jestli jsme si připadali jako idioti? Absolutně!

Občas jsme ale šli i na jistotu. Třeba v případě Times Square ( v jejímž okolí znám všechna dostupná WC, to mi věřte). Ono totiž stačilo jít tak nějak za davem španělsky skandujících turistů. Ano, Times Square je skutečně zážitek a je vlastně jedno, jestli se tu ocitnete ve dne nebo v noci. 

Naším dalším cílem bylo nádraží, coby jedno z největších newyorských klišé. Mínusy? Chyběli tam Marty, Melman a Glorie. Plusy? Bylo tam neskutečně čisto a taky docela silná WiFi. 

Když už jsme u těch klišé, jako milovnice Sexu ve městě jsem prostě musela zajít do knihovny! Bylo to emotivní, bylo to silné, ale já chtěla víc. A tak se šlo k tomu pověstnému domu, z jehož oken Carrie Bradshaw koukala při psaní svých článků. Tady jsme ( opět) trochu bloudili, ale kdo hledá, najde. Nebo se zeptá. Nebo jde za davem.

U Carrie ta seriálová mánie teprve začala. Postupně jsme si připomněli (pochopitelně) i Přátele, 2 Socky a Chůvu k pohledání. Pak jsme si řekli, že bychom se mohli zase jednou chovat dospěle a jít trochu po stopách historie. I když mi slovo historie ve spojení s U.S.A. přijde trochu komické. Ať tak či onak, jelo se na Liberty Island...

Tady přichází další rada. Vstupenky na Sochu Svobody řeště určitě s předstihem. A nekupujte si lístek až do koruny. Nestojí to za to. Nic odtud není vidět a kromě pocitu, že jste byli až v samotné koruně sochy si odnesete maximálně ještě nepříjemný pocit z klaustrofobických prostor. Pokud by to přece jen někoho lákalo, přidávám fotku toho, co z koruny uvidíte. Nothing special. 

U podstavce samotné sochy jsou ovšem výhledy na jižní část Manhattanu rozhodně o moc pestřejší a strávit nějákou tu hodinu pouhým civěním je naprosto pochopitelné. 

Na ostrov jezdí pravidelně trajekty. Vězte, že uprostřed května, kdy se znenadání oteplí na 25 stupňů a všichni vylezou ze svých nor jsou ty trajekty k prasknutí a vy se těšíte, až se při zpáteční cestě ocitnete opět na pevné půdě. Pak se nabízí uctít památku obětí největšího amerického podvodu všech dob, 11. září.

Tento článek má být ale pozitivní, a proto pojďme na něco veselejšího. Calatrava! Ten mě vždycky nadchne! Nevím, jak moc znáte díla tohoto architekta. Já jsem jeho stavby obdivovala ve Valencii a Oviedu. Jsou tak...mimořádné. To je ono! Mimořádně mimořádné! Konkrétně v New Yorku představuje jeho stavba nákupní centrum. 

Staveb k obdivování je v New Yorku tolik, že by tento článek asi nikdy neskončil, pokud bych se na ně měla zaměřit detailněji. Ovšem jednu si neodpustím...

No jo, Brooklynský most. Jeden z nejtypičtjších pohledů, které visí milionu lidí v obýváku nad televizí, manželskou postelí, nebo čeká v krabici rozkouskovaný na 2000 malých puzzlí. Další klišé? Kýč? Ne, vážení. Ať jsem byla k New Yorku jakkoliv skeptická, pro toto jsem tam jela...

Most jsme přešli až do Brooklynu a odtud se kochali pohledy na Manhattan při západu slunce, ale hlavně po něm...

Chtěla jsem tento článek ukončit nějak velkolepě! Třeba tím mostem. Pak jsem si ale řekla, že by to byl až moc velký doják, což by sice bylo rozkošně americké, ale přece jen jsem tvrďačka z Jižní Moravy a tohle si na triko vzít nemůžu.

Takže pokračujeme!

Po týdnu v New Yorku na mě přišla jakási velkoměstská krize. Co si budeme vykládat, jsem přece jen holka z dědiny a davy lidí, zápach, odpadky, metro a mrakodrapy způsobily "blbou náladu". Než se celý den koukat na protivnou blondýnu, zvolil Jiřík taktiku- Vypadnout z města. Pozor, čas na další radu! Pokud se vydáte na Coney Island, ujistěte se, že je ten den otevřeno v zábavním parku. Říkám to, protože my to neudělali. Na druhou stranu, já si odpočinula od davů lidí a Jiřík si v klidu snědl mango na špejli, které prodávali na každém kroku. A užila jsem si pláž a moře, které bylo tak ledové, že mi málem upadla chodidla, než mi Jiřík pořídil tak parádní fotky! Takže kvůli tomu utrpení je sem musím dát! Ať trpíte taky!

Příjemná procházka ale nemusí být jen po pláži. Tímto bych ráda doporučila The High Line, starou trať přeměněnou v park přímo v centru města. O zajímavá zákoutí a kontrasty zeleně a velkoměsta tu není nouze. A co je příjemnější než pohled na zeleň?Trochu vám jí tu nechám. Pro jistotu.

A to už je konec, přátelé.  

Snad vás tento článek přivedl na nové myšlenky nebo vám jen zkrátil cestu vlakem či tramvají. A nebo taky šalinou, že jo!

...ještě nějaký ten autorský podpis. Ale to by byla nuda. Takže přidám tu nejšílenější fotku, kterou jsme pořídili!

A to už je úplný konec...