Paris

Pařím, Paříž, paříme

Dělat si legraci z Francouzů asi nebude těžké. Vlastně jsme s kamarádkou Erikou po celou dobu našeho pobytu v Paříži nedělaly nic jiného. Paříž jsme si pro další výlet tak úplně dobrovolně nevybraly. Vybrala si ona nás coby přestupní místo mezi lety. Tak proč si neužít rovnou dva dny v hlavním městě croissantů a dobrého vína?

Přistály jsme v Orly. V plánu byla dobrá večeře (možná spíš pozdní oběd), návštěva centra a především relax před dlouhým letem, který nás čekal následující den. 

Pro začátek musím podotknout, že letiště Orly je tedy spíš bludiště Orly. Nikde značky, všude chaos. My jsme ale výjimečně nebloudily. Neměly jsme na to ten den náladu, takže jsme si rovnou objednaly Uber a jely na hotel, který jsme zvolily takticky vzhledem k naší letové situaci. Taktičky jsme vskutku skvělé! Proto jsme bydlely absolutně v háji, daleko od centra, daleko od letiště, daleko od civilizace. Dobře, civilizace tam nějaká byla, byl tam třeba Mekáč. Ale nás to neodradilo! Po vydatné svačince (v tom Mekáči) jsme se konečně ubytovaly a potem zapáchající recepční z Maroka nám poradil, jak se dostat do centra. Tedy spíš nám jen svojí rádoby anglickou francouzštinou sdělil, že je kdesi za hotelem nádraží a odsud je to vlakem asi 40 minut k Eiffelově věži. Na vlastní pěst jsme se vydaly v pochybné čtvrti hledat nádraží. New York má Bronx, Brno má "Brnox", v Paříži mají Orly. Nádraží se nám nedařilo najít, ovšem byly jsme obohaceny o informaci, že jsme "white b*tches", což pro mě coby Harlemem protřelou blondýnu tohle nebyla žádná novinka. Eriku to docela vykolejilo. Když jsme u těch kolejí, našly jsme je i bez pomoci. Tedy, snažily jsme se zeptat na cestu, dokonce pěkně slušně- francouzsky. Ráda bych podotkla, že je fajn se naučit několik důležitých otázek v místním jazyce. Jen jsme nějak nedomyslely, že nedokážeme zpracovat odpovědi. Je kuriózní, že umíme s Erikou dohromady asi devět jazyků na komunikativní úrovni, ale francouzština mezi nimi není. A to byl vážně problém. Oni Francouzi jinak než francouzsky NEMLUVÍ. Podobná situace je ve Španělsku, kde člověk s angličtinou taky nepochodí úplně podle očekávání. To proto, že Španělé všeobecně moc anglicky neumí. Francouzi nemluví anglicky proto, že jsou prostě jen hrdí.

Jazyk ale nebyl to jediné, s čím jsme bojovaly. Bojovaly jsme i s letem, který nás čekal následující den, který nešel odbavit a jehož čas se měnil každých deset minut. Pro uklidnění jsme našly infolinku, na níž mluvili alespoň španělsky a nepřestávaly se podivovat nad tou krutou skutečností, že zrovna země jako Francie nebo Španělsko jsou bohaté velmoci s obrovským množstvím kolonií. Člověk jen rezignovaně kroutí hlavou a ptá se, jak k tomu proboha došlo?

Osobně jsem si myslela, že nic horšího než španělská organizace čehokoliv neexistuje. Omyl. Mnohonásobně horší je španělsko-francouzská kooperace. To je hotová sebevražda. Tam už snad jen chybí, aby přiložili ruku k dílu Portugalci a byl by to dokonalý konec světa.

Myslet jsme si mohly cokoliv, realita byla taková, že naše rezervace měla tři rozdílné kódy, dva časy odletu, žádný terminál a nešla odbavit. My jsme si nenechaly zkazit náladu a vydaly se zvesela k Eiffelovce. Humor nás tedy přešel už na tom zmiňovaném nádraží. Odjezdová tabule (spíš televize) byla nepřehledná. Každý vlak byl označen pro jistotu několika různými čísly a kódy, automat na jízdenky nabízel své služby ve francouzštině, francouzské španělštině (rozuměj francouzštině), francouzské angličtině (rozuměj francouzštině) a němčinu jsme jsme raději nezkoušely (vzhledem ke vztahům těchto dvou národů). Ale dojely jsme.

Eiffelovka! No jo, je krásná! A pompézní! A všude okolo ní je spousta turistů a pouličních prodejců kýčů. Nic, co by člověk nečekal. A přece jo. Krysy! Byly naprosto všude a bylo jich obrovské množství. Běhaly mezi odpadkovými koši v tříproudovkách a nebály se absolutně ničeho. Tedy, být popelářem v Paříži musí být vážně nebezpečné, jelikož zkřížit krysám cestu bylo docela náročné a vyžadovalo dlouhé psychické přípravy. 

Na další den nás čekal jen jeden, zato náročný úkol. Dostat se z našeho strategicky zvoleného hotelu na letiště. U snídaně jsme pro jistotu ještě zkontrolovaly náš let, abychom zjistily, že čas odletu v rezervaci se o čtyři hodiny rozchází s časem odletu na tabuli na letišti. Možnost opět využít naši oblíbenou španělskou infolinku. Po půlhodinovém monologu stroje ohledně monitorovaného hovoru se konečně ozval operátor. Po další půlhodině hovoru s ním mi nebylo jasné, kdo koho vlastně informuje, jelikož pán byl jako ten Maďar v kukuřici (promiň, Imre). Tak jsme jely na letiště raději hned.

Sofie v Google mapách nás na vedla na nádraží, které se jmenovalo něco jako Sauvignon a odtud jsme dojely na zastávku, která se jmenovala něco jako Juicy. Zde jsme měly přesedat na letištní bus. Tam už jsem se názvem raději nezabývala. Bylo by možná hezké, kdyby ten autobus neměl zastávku schovanou tři čtvrtě kilometru od nádraží, u Sieny, pod mostem a za kontejnery. Ale my ji našly! Po hodině a půl hledání, na padesátý sedmý pokus, zpocené, vytočené a proklínající všechny Francouze na světě. Ale to letadlo jsme stihly! A milerády jsme se odlepily od území Francie...tedy, jen asi na 9 hodin. 

Ale o tom zase v jiném článku...třeba v tom o Martiniku.

Podpis? Jasně, ten nesmí chybět!