Barcelona

Gaudí a separatisté...

Barcelona je bezesporu mé nejoblíbenější město na světě. Už jen samotný název v katalánštině BAR (bary), CEL (nebe), ONA (vlny) zní jako naprostý ráj na zemi. Má všechno, co si jen vymyslíte. Hory, pláže, památky, moderní centrum a v době naší přítomnosti i demonstrace, stávky a pouliční boje s umělou krví. No co, jinde se hází rajčaty, v hlavním městě Katalánska se rozhodli přiostřit. Koneckonců, s krví je spojená i samotná vlajka Katalánska. Ale to rozumování mě nebaví. Tak to vezměme prakticky...

Do Barcelony jsme přiletěly s kamarádkou Milčou z Málagy. Zatímco já se kochala pro mě srozumitelnou katalánštinou, po které se mi v Andalusii, zemi španělských Hotentotů, vážně stýskalo, Milča si naopak zasteskla po poloprázdných ulicích, se kterými se ty v Barceloně nemohly srovnat. Bydlet jsme měly u mé známé Mercedes prakticky v centru města. Mercedes pronajímá pokoj přes AirBnb (tímto jí dělám podprahově reklamu), ale ubytovala nás přímo u sebe v ložnici, což bylo moc milé ( nejen proto, že má asi milionpalcovou televizi naproti posteli). 

Město disponovalo ve zmiňovaném období opravdu silným kouzlem. Nic nefungovalo. No dobře, to není ve Španělsku rarita. Davy lidí pochodovaly v ulicích a každý z nich měl v ruce, přes ramena nebo na obličeji vlajku. Fajn, to se děje taky často. Třeba při mistrovství světa ve fotbale, ale to mají všichni jen jednou, konkrétní vlajku. Na hlavních třídách pochodovali pro změnu těžkooděnci. Ti už bez vlajek. Největší památky a hlavní stanice metra byly několik dní zavřené, ve volebních místnostech se to mlelo a u radnice přespávaly televizní štáby. 

My jsme si nenechaly zkazit náladu! Během snídaně jsme zkontrolovaly na webu, kam se přesunula ohniska protestů a pak jsme se vydaly zkrátka jiným směrem. Za první den jsme si tedy prošly přístav, gotickou čtvrť, třídu Passeig de Grácia se slavnými domy, lampami a typickou dlažbou, které navrhoval můj oblíbenec Gaudí a poobědvaly jsme stylově tapas u Plaza de Cataluña. Tam už byla situace poněkud napjatější. Myslím, že jsme byly široko daleko jediné turistky a číšník v tomto baru, coby jednom z mála otevřených, obdivoval naši odvahu a zároveň nás tak trochu litoval. Ale co, hlavně když byl kšeft. Všude bylo žluto-červeno. Prakticky každý měl na balkoně nebo v oknech vyvěšenou vlajku. Jeden španělskou, soused vedle pro změnu katalánskou. Dost mě rozčilovaly plakáty a nálepky s povzbuzujícími hesly, které byly nalepené úplně všude. Na sloupech, chodnících i na katedrálách. My jsme v klidu poobědvaly a raději pokračovaly v cestě. Já jsem se zastavila v antikvariátu a našla knihu, po které jsem pátrala asi pět let. V euforii jsem se hrnula s bichlí k pokladně jako malé dítě, které vidí poprvé vánoční stromek. Tam mě nesnesitelná bachařka Milča zarazila s poznámkou, že mám jen příruční zavazadlo a už nakoupených deset nových knih. Někdy ji fakt nesnáším! Téměř s brekem jsem odložila to největší a nejtěžší vydání Tajného života Salvádora Dalího. Jako útěchu mi Milča dovolila kapesní vydání Malého prince.

Barcelona se po dvou dnech probouzela opět k živou a já jen doufala, že si konečně splním další ze svých životních snů- návštěvu Sagrady Familie. Vstupenky určitě doporučuji nakoupit s předstihem. Vyhnete se nekonečným frontám a hlavně- dostanete se tam. Milču Gaudí moc nerajcuje, takže dostala víno a heslo k Wifi v kavárně naproti a slíbila, že bude hodná a nebude se bavit "s cizíma". A já si s nabitým foťákem šla splnit sen. 

Samozřejmě. Stejně jako u všech ostatních památek na celém světě, i tady se ztratíte v davu asijských turistů. Nevím, jestli jsou z Číny, Japonska nebo odkud, jasné je, že jsou všude. Mám pocit, že u nich doma už nemohl nikdo zbýt. Poslední zhasnul světlo a zamkl. Jsou jako diskomravenci...malí, zdánlivě nenápadní, je jich všude plno a jdou od nich jen záblesky. Tak jsem několik z nich využila jako své osobní fotografy, když už nemám tu selfie tyč. Koneckonců, kdo má víc zkušeností z focením než asijský turista.

A jestli Sagrada splinla moje očekávání? Jak to říct. Kdyby neměli konkrétní otevírací dobu, stojím tam dodnes.

Na další den jsem se rozhodla ukázat Milči své oblíbené místo. Vždycky, když jedu do Barcelony, musím navštívit horu Tibidabo, projít si zábavní park a poprat se se strachem z výšek výstupem k soše Krista. Nevím, jak to dělám, ale pokaždé přijedu na Tibidabo z jiného směru a jinou kombinací dopravních prostředků. Ale tvařme se, že je to tak schválně. Turisté mohou dosáhnout vrcholu (to jsem si neodpustila) lanovkou nebo autobusem. My jsme stejně jako dalších 40 zpocených turistů  zvolily autobus, protože je to přece větší zábava. Byli ale i tací, co se do strmého kopce škrábali na kole a já bych jim na tomto místě chtěla vyjádřit svůj nejhlubší obdiv.

Kupodivu největší zábavu s demonstranty jsme si užily v závěru celého výletu. Já věděla, že mi nic nemůže projít hladce. Milča se ráno před odletem probudila s horečkou a nebylo jí nijak valně. Vydaly jsme se raději na letiště s předstihem a před odchodem z bytu ještě s Mercedes probíraly, kudy bude nejlepší jet. Pět zastávek metrem. Tam přestup na jinou linku a po dvou zastávkách přechod na autobus, který nás vysadí před požadovaným terminálem. Nic složitého. Pak došlo na realizaci. Do prvního metra jsme se taktak vtěsnaly spolu se stovkami červenožlutých skandujících Katalánců. Bylo nám horko a nemohly jsme dýchat. Na Milču přišly mdloby. Po pěti zastávkách jsem vyházela kufry a kolabující kamarádku ze dveří metra, abych k mému potěšení zjistila, že druhá linka nejede. Důvod? Demonstrace. No skvěle! Stanice metra se proměnila v jedno velké dvoubarevné mraveniště a pohnout se o tři metry jakýmkoliv směrem se prakticky nedalo. Milča dostala do ruky vodu a mdloby byly nahrazeny nadáváním na všechny Katalánce, Španěly, a vlastně i všechny ostatní, kteří se nám přichomýtli do cesty. Já se rozhodla vsadit na jistotu a jet na vlakové nádraží, které znám jako své boty. To mi ale bylo celkem k ničemu.  Vlaky na letiště nejezdily. Tedy, oficiálně prý ano, ale skutečnost byla taková, že nás stály stovky na nástupišti a na vlak, který měl přijet za deset minut jsme čekaly asi hodinu a čtvrt. Odtud už jen autobus mezi terminály a tradá! Vždyť to zase tak hrozné nebylo. Já byla na letišti zralá na panáka nebo spíš celou láhev a Milča plánovala výměnu dovolené za neschopenku. 

Přesto Barcelona je a bude to nejlepší město na světě!

Můj dnešní podpis je z parku Güell, o kterém jsem se ve článku nezmínila. Proč? Protože ho všichni znáte! Stejně jako všechny ostatní Gaudího projekty. Gaudí byl génius! Jen škoda, že si nedával víc bacha na šaliny...