Mallorca

Středomořské Německo

Na konci října byla Erika nervozní. Čekaly nás totiž dvě podzimní dovolené a hrozilo, že budeme v prosinci nuceny nasávat. Což o to. Nasávání mi nedělá problém, mluvím ale o vánoční atmosféře a to mi problém teda rozhodně dělá. Nemohla jsem nás ošidit o Vánoce bez palem. Nebo alespoň bez jedné palmy. Tak jsem zadala Palmu do vyhledávače a přemýšlela, jestli už to s tím dovolenkovým módem trochu nepřeháníme. Erika mě ujistila, že ne. Ještě, že mě umí tak usměrnit. Víte, ona vždycky ví co říct. A komu. Takže o naší cestě do Palmy řekla ještě své sestře Sašce a kamarádce Lucii, aby to byl pořádný babinec.

Lucie je holka do nepohody. A ještě něco. Pokud někteří tvrdí, že Bůh je žena, já si myslím, že je to právě Lucka. Jde do krámu pro vodu a přijde s vínem. A taky ví všechno o čajkách (ano, o raccích). Lucii prostě člověk nemůže nezbožňovat.

Protože bylo Erice smutno po našem tolik vychvalovaném nocování na vídeňském letišti, přijely jsme tam už v brzkých ranních hodinách a měly tak několik hodin k dobru, abychom mohly objevovat nové, zatím ještě neosvědčené polohy, tentokrát ve třech, i s Luckou. A protože jen trénink dělá mistra, myslím, že to Erika už docela dobře ovládá. Posuďte sami...

O jeden zkroucený letištní spánek a tři svačiny později přijela naše poslední posila do týmu, Saška. Něco o Sašce? Představte si Eriku v instagramovější a metalovější verzi, stejně krásnou, trochu víc blonďatou. A stejně spící v letadle...

Po přistání na nás čekala azurová oboha a příjemných 16 stupňů. My zase čekaly na autobus. Tady musím ostrovní Katalánce pochválit. Bus jel na čas a pan řidič byl velmi ochotný a příjemný. Že tu neplatí pravidlo "Nemluvit za jízdy s řidičem" jsme se přesvědčily už při této cestě. Vlastně mám pocit, že tu platí "Všichni choďte během jízdy za řidičem a pokládejte mu stupidní otázky, obzvlášť během jízdy serpentinami nad dvoukilometrovým srázem". No ale představte si takový nápis na stínidle čelního skla a ještě v katalánštině. Takže tam radši není napsáno nic.

Náš apartmán se nacházel hned u pláže v destinaci Palmanova. Jak by řekla Erika, v samém srdci turistické zlaté klícky, která z vás vysaje duši. V létě. Teď tu ale bylo perfektně. Po Němcích ani stopy, tedy, pokud člověk nečte nápisy všude okolo. Já neměla své dioptrické brýle, takže jsem neměla sebemenší problém. Příjemná recepční z Kamerunu nás ubytovala v podobně příjemném apartmánu s obří terasou směrem k bazénu a já sama sebe prohlásila za "Paní klimatizace". Zvládala jsem dva základní programy. Program Sibiř a program Havaj (tímto zdravím Verunku- Paní klimatizace pro Brno-Střed).

Tak byla na přání Havaj.

Naše první cesta vedla k věhlasné katedrále, místně nazývané La Seu. Katedrála jde vidět snad z každého koutu Palmy, i z širokého okolí. Linou se od ní malebné úzké uličky a člověk když jde za nosem, může se v jedné z nich ocitnout i třikrát v rozmezí asi pěti minut. Dobře, nestane se to kdekomu, stane se to nám. Ale to už se dalo předpokládat. Takže jsme se tady motaly. A nebyla to jen spleť uliček u katedrály, byla to i náměstí a hlavní třídy. Jednou jsem si už chtěla u přepočítávající GPS ulevit slovy: "Víš co, Sašo?..."

Na to se ozvala Saša se svým: "Co?" a já pochopila, že tudy cesta nevede. Tak se ujala navigace ona se svým nakousnutým jablíčkem a požádala svoji Sofii z Google Maps, aby nás dovedla na Náměstí Španělska. Sofie jí odpověděla, že fakt neví, jaké náměstí ve Španělsku má na mysli. To je přece logické, Španělsko má hodně náměstí...

Palmou jsme se toulaly tři dny. Dost na to, abychom přestaly bloudit. Což pro nás přestávalo být atraktivní. Jelo se tedy na sever, abychom si oživily výraz "Španělská vesnice". Konkrétně do vesnic Valldemossa a Deyá. Jestli byste tato místa měli navštívit? Posuďte podle fotek. Já jsem tam tedy rozhodně nebyla naposledy.

Vesnici Deyá jsme si užily dosyta. Po výstupu z autobusu jsme dospěly ke dvěma zásadním zjištěním. Že je dost malá a že nejbližší bus do civilizace jede asi za čtyři hodiny. Tak jsme se v klidu prošly, podrbaly za uchem dva oslíky coby místní přírodní sekačky, a protože se stmívalo a ochlazovalo, hledaly jsme i nějaký ten lokál, kde se ohřát a snad i najíst. Jeden z nich byl hned u hlavní silnice a denní nabídka tapas byla vskutku široká. Ovšem jen na tabuli. Dnes se nevaří. Vzala jsem si to dost osobně a ohrazovala se klamáním spotřebitele. K čemu mi to bylo? Ne, nehádejme...

O kousek dál už byli přívětivější. Jídlo sice neměli, ale zjevně se jednalo o vyhlášený bar v dané lokalitě. Barman nám oznámil, že právě vytřel podlahu ( a my zase poznaly, že Savem) a taky nám řekl, že dnes se nevaří, jelikož je přece sobota a v sobotu je párty jen na terase a s DJ.

Něco vám povím, ta muzika byla otřesná a na té terase jsem přimrzla k židli. Na druhou stranu se začali po setmění scházet místní donchuani s chotěmi i bez nich a já nemohla uvěřit, kolik lidí se vejde do dědiny o pěti domech a jednom chlívu. Ale měli dobrou horkou čokoládu. Říkám to, protože z našich výrazů na fotografii to není zrovna moc poznat.

Autobusu jsme se nakonec dočkaly. Byl krásně vytopený a jel jako šílený serpentinami uprostřed tmy tmoucí, což byl dokonalý moment k tomu, aby se někdo z místních přiblížil k řidiči a položil mu stupidní dotaz. Už jsme si ale zvykly.

Poslední den jsme strávily stylově. Jelikož bylo 23. prosince, šlo se zcela vánočně na pláž. Co je příjemnějšího než snídat na pláži? Snídat na pláži a pít k tomu víno. Všude okolo nás poletovaly čajky a já se o nich díky Lucce dověděla několik málo věcí.

Tedy, rozhodně víc, než jste se dověděli vy o Palmě v tomto článku!

K mému dnešnímu podpisu. Prostě jen rády kazíme fotky ostatním, nic víc v tom nehledejte!

Lenka